PROSTOR
foto: Jan Hlůže
V Synagoze na Palmovce působíme jako kulturní spolek již několik let. Navazujeme však na přes třicet let trvající snahu (Sdružení Serpens) otevírat synagogu veřejnosti. Samotná synagoga totiž slouží náboženským účelům jen příležitostně, a proto pokládáme za podstatné zachovat kontinuitu symbolického vnímání synagogy jako místa pro setkávání.
Souhrnným cílem je tak udržení živé kulturní památky jakožto mementa zaniklé židovské obce a jejího obyvatelstva.
-
Nová libeňská synagoga neboli Synagoga na Palmovce je jedním z posledních zůstatků bývalé židovské čtvrti v Libni. Ta byla po staroměstském Josefově druhým nejvýznamnějším židovským sídlem na území hlavního města Prahy. Židovské osídlení v Libni je doloženo od roku 1561, je ale možné, že Židé žili v Libni již mnohem dříve. Utíkali sem před pogromy, epidemiemi i před nařízeními vrchnosti, která regulovala pražské židovské ghetto. Libeň byla pravidelně sužována záplavami, které se nevyhnuly ani stavbě původní Staré synagogy. Vznikl tak nápad postavit synagogu novou, na bezpečnějším místě.
Základní kámen ke stavbě nové synagogy byl položen roku 1846, jako architektonický styl byl pro stavbu vybrán oblíbený novorománský sloh s některými maurskými prvky. Ke stavbě později patřil malý domek sloužící jako zimní modlitebna. Ke zdejším významným rabínům patřil Heřman Stránský, který působil v Libni 50 let. Známou osobností spojenou s libeňskou synagogou byl také spisovatel Arnošt Lustig a jeho rodina. Židovská náboženská obec v Libni měla demokratickou a liberální pověst, a tak se dá říci, že tolerantní bylo také soužití se zdejším většinovým obyvatelstvem. Pak ale přišel konec 30. let a situace se začala pro Židy výrazně měnit. Nová synagoga v Libni byla stejně jako ostatní synagogy uzavřena a proměněna ve sklad konfiskovaného židovského majetku. Osud velké většiny libeňských Židů byl podobný – pokud se jim nepodařilo včas emigrovat, čekala je od podzimu roku 1941 deportace do Terezína a jiných ghett a koncentračních táborů. Přežila a vrátila se jich jen hrstka.
Po válce byla synagoga nadále využívána jako sklad – tentokrát kulis a divadelního mobiliáře. Jako kulisák tam v 60. letech často pobýval Bohumil Hrabal, kterému dělali bohémskou společnost také Egon Bondy a Vladimír Boudník. Mezitímprobíhala devastace zbytků židovských památek, v bývalém ghettu postupně mizely domy a nakonec byl zasypán Starý židovský hřbitov. V devadesátých letech byla synagoga vrácena Pražské židovské obci. Ta se roku 1994 rozhodla ji k užívání zapůjčit Václavu Špalemu, který ji spolu se Sdružením Serpens od té doby využíval k pořádání kulturních akcí. Od roku 2018 se k pořádání akcí pro veřejnost přidal spolek Krajinou přílivu, který zde vytváří a organizuje společensko-kulturní program – výstavy, koncerty, autorské inscenace nebo besedy.
